Kostel sv. Markéty

Barokní brána do nebe v Kašperských Horách

Na jaře roku 2026 bylo po osmi letech dokončeno náročné restaurování rozměrného barokního hlavního oltáře v kostele sv. Markéty v Kašperských Horách. Akce financovaná průběžně z prostředků Programu regenerace městských památkových zón Ministerstva kultury ČR si vyžádala celkovou částku téměř šesti miliónů korun. Na rozsáhlém a náročném úkolu se postupně podílely restaurátorské týmy Jiřího Rataje z Plzně a Davida Blahouta z Písku. Za plzeňský tým největší objem prací, zejména při restaurování plastik, vzal na sebe zkušený restaurátor Jan Potklan (+ 2023). Naléhavou potřebu restaurování a statického zabezpečení monumentálního oltáře připomíná farní kronika už před polovinou 20. století, k roku 1947. Nejnutnější práce spočívající tenkrát ve výměně nosných trámů konstrukce provedlo o rok později místní tesařství. Teprve dar německých krajanů v 90. letech přispěl k dalším dílčím udržovacím pracím zejména v dolní části retabula. – Současné restaurování hlavního oltáře kostela sv. Markéty (2018–2026) je ovšem za celou dobu jeho více než třísetleté existence nejrozsáhlejší a nejkomplexnější odbornou aktivitou na jeho záchranu.

Barokní Kašperské Hory

Hlavní oltář kostela sv. Markéty v Kašperských Horách je historickým dílem nesporných uměleckých kvalit a úrovně. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že vzdor své odlehlé poloze v hraničních horách nebyly Kašperské Hory v 18. století nějakým totálním zapadákovem. I v té době zde působilo postavení „svobodného královského horního města“ a tak od středověku si tu měšťané zvykli na rovněž přiměřeně udržovaný vyšší životní standard podmiňující tradiční zájem o kulturní hodnoty. Hornictví ale i obchodní podnikání byly tenkrát na ústupu, město si však nacházelo ekonomické náhrady v chovu dobytka i v hospodaření ve svých rozsáhlých lesích. Mnozí z těch, kteří stáli včele tehdejších Kašperských Hor byli přáteli literatury, hudby i výtvarného umění. Za všechny si připomeňme alespoň radního a primátora – Viktorina Antonína Groffa, který se do dějin města zapsal jako velice schopný malíř – tvůrce dodnes obdivované rozměrné ornamentální malby na dřevěném stropě hlavní lodi kostela sv. Mikuláše z roku 1700. V Kašperských Horách působili například příslušníci starého malířského roku Lochmanů z Gramsenfelsu. Jistě mnohého překvapí skutečnost, že na počátku 18. století měly Kašperské Hory několik svých studentů na tehdejší Karlo – Ferdinandově univerzitě v Praze, kde se prezentovali nejen studijními výsledky ale i krásně graficky vypravenými univerzitními tezemi. Na kůrech místních kostelů působil dokonce stálý pěvecký a instrumentální soubor k pěstování duchovní hudby a zpěvu. S našimi úvahami o velkém barokním oltáři v hlavním kostele souvisí i pozoruhodná skutečnost, že v první polovině 18. století působilo v Kašperských Horách vedle sebe hned několik sochařů – řezbářů : Vojtěch Payer, Antoni Tumbs, Jindřich a Ondřej Weberovi a Franz Vogt.

Oltářní retabulum

Kulturně poměrně vyspělí kašperskohorští měšťané nechtěli zůstat nic dlužni dobovému vanutí barokního slohu. Mysleli především na duchovní a kulturní středisko svého města – farní kostel sv. Linharta a Markéty, kde byl sice starobylý, jistě nádherný, skříňový pozdně gotický hlavní oltář, dílo nepochybně krásné, mistrovské, ale tenkrát už zcela „mimo módu“. Barokní hlavní oltář z 18.století v městském kostele sv. Markéty je odborníky hodnocen jako velmi kvalitní umělecké dílo, podle historika umění Vratislava Ryšavého „je to práce svými kvalitami srovnatelná s nejlepšími oltářními architekturami v jiných českých městech.“ Ryšavému se podařilo zjistit, že oltář vznikl v roce 1720 a již svými současníky z místa byl oceňován jako „krásný, vytvořený podle nynější módy a s loubím“. Je třeba vysvětlit, že v pravém slova smyslu je oltář ústřední vyvýšené místo v kostele, místo svátostné oběti – oltářní stůl (mensa), kříž a svíce… To, co u historických oltářů tvoří jejich pozadí a je zároveň jejich součástí, je vlastně oltářní nástavec (retabulum). Výzdoba oltářních nástavců (retabulí) v sobě často zahrnovala sochařské i malířské umění zároveň. Barokní oltáře byly stavěny tak, aby výtvarně gradovaly do svého nástavce, kde kromě architektonické složky dominují bohaté výtvarné kompozice.

Nebeská brána

Hlavní oltář (retabulum) kostela sv. Markéty zaujímá čelní prostor (závěru) kněžiště, je v místních podmínkách dílem nezvykle rozměrným, monumentálním, zvedá se až ke klenbě do výšky téměř 13 metrů. Bohatě plasticky zpracovaný portál střední části oltáře, zdobený četnými dřevořezbami, tu slouží představě symbolické „nebeské brány“, po stranách je rámován dvojicemi hladkých a tordovaných – točených sloupů i pilastry s korintskými hlavicemi, které nesou mohutné kladí se širokou profilovanou římsou. Na kladí portálu pak spočívá rovněž bohatě členěný horní nástavec se ústředním sousoším Nejsvětější Trojice. Přízemní část oltáře kolem oltářní menzy a svatostánku – tabernáklu je po stranách opatřena protějškovými brankami – jimiž lze oltářní menzu obcházet i ze zadní stany a jimiž bývají charakterizovány takzvané apsidové oltáře barokní doby. Oltářní portál naléhavě a jednoznačně vtahuje divákovy pohledy k hlouběji zasazenému monumentálnímu oltářnímu obrazu patronky chrámu, impozantnímu zpodobení mladistvě půvabné patronky svaté Markéty Antiochijské, která v obklopení andílky trůní na nebeské vyvýšenině. Pravicí s křížem světice odhání nebezpečného draka – Satana a levou rukou ukazuje ke zbožně skloněné rodině místního havíře (respektive báňského podnikatele), která se ke světici s úctou modlí. Rozměrný obraz hned od prvního pohledu prozrazuje rukopis zkušeného barokního mistra. Řada indicií poukazuje na to, že by se mohlo jednat o práci plodného českého malíře Ignáce Viktorina Raaba (+1787), který v první polovině 18. století působil na jezuitské koleji v nedalekých Klatovech. K dosažení dojmu prostorovosti, plastičnosti a iluzivního, téměř divadelního účinku, je bohatě tvarovaný a zdobený oltářní portál významně předsunut před oltářní obraz. Tato střední, největší část retabula, představující „nebeskou bránu – porta coeli“, je osazena souborem téměř životních soch světců se zlacenými draperiemi.

Knížata a svatí ochránci

Po stranách – v nárožích „nebeského“ portálu stojí před oltářními sloupy sochy „apoštolských knížat“ – sv. Petra a Pavla – symbolicky základních sloupů křesťanské církve. Petr, jak známo, zastupuje její židovskou část, Pavel pohanský svět. U Petra jako atribut nechybí klíče od nebeské brány, u Pavla meč, kterým byl sťat, nebo kniha jeho epištol. Sloupy na oltáři v blízkosti apoštolů neplní jen konstrukční úlohu, ale vystupují zde navíc jako symboly duchovní síly a pevnosti.

Do oltářního nebe tvůrci dále zařadili a nad postranní branky umístili figury svatých Linharta a Vojtěcha, na zcela krajní výběžky dolní části oltáře protějškově sochy morových patronů sv. Rocha s psíkem a sv. Rosalie s lebkou. Sv. Linhart (Leonard) zobrazený s opatskou berlou, ochránce dobytka a vězňů, byl původně uctíván jako hlavní patron kostela. Zvláštní úctě se v Kašperských Horách těšil zemský patron sv. Vojtěch, kterému místní v 18. století vystavěli na náměstí docela velký kamenný pomník. Zařazení soch sv. Rocha a Rosalie do oltářního pantheonu nepochybně souvisí se zkušeností tenkrát nedávné morové pandemie z let 1711–1715. Pozornost na sebe zvláště poutá socha prostovlasé poustevnice sv. Rosalie s lebkou v náručí a věnečkem bílých růží na hlavě, nejspíš pro nezvykle živé zachycení dívčího mládí a půvabu.

Je třeba ještě připomenout, že obecně jako „brána nebes“ je v křesťanské symbolice vnímána sama Matka Boží Panna Maria. Proto kontextu našeho oltáře vhodně odpovídá skutečnost, že v dolní části jeho portálu nad tabernáklem je trvale vystavena kvalitní socha sedící Panny Marie Sněžné – s Ježíškem, vyřezaná v Tyrolích – Grödenu a do poutních Kašperských Hor přinesená vídeňskými poutníky v roce 1910. Svatý, Svatý, Svatý je Pán…

Význačné místo v kompozici oltářního retabula zaujímá jeho horní členitý štítový nástavec, zajímavý výtvarným řešením i svou ikonografií. Bohatstvím tvarů a detailů působí dojmem ozdobného baldachýnu. Divákův pohled v něm strhává centrálně situované sousoší Nejsvětější Trojice, adorované dvojicí obrovitých andělů, nejspíš Serafů, kteří v Nebi obklopují Boží trůn a bez ustání pronášejí hebrejský hymnus „Kadoš, Kadoš, Kadoš…“, což znamená „Svatý, Svatý, Svatý je Pán zástupů…!“ Jak je dodnes patné, oba Serafové svírali v rukou desky, které se bohužel nedochovaly. Mohly to být desky s textem hymnu „ Svatý…“ nebo by se mohlo jednat o desky Desatera. Nelze vyloučit, že ony desky nesly na sobě zobrazení nástrojů Kristova umučení – tzv. Arma Christi. Součástí kompozice Nejsvětější Trojice je středově umístěný kříž, který vystupuje z temně modré koule poseté hvězdami a zdůrazněn zlatými paprsky pak vrcholí před kruhovým oknem s čabrakami, v jehož světle se vznáší holubice Ducha svatého. Ukotvení kříže v symbolickém znázornění hvězdného nebe dává na oltáři tomuto odvěkému znamení lidstva kosmický význam. Na vrchol oltářní architektury, přímo na střed obloukovitě vyklenuté horní římsy zasadil tvůrce retabula trojúhelníkovou desku s osmi soustřednými zlatými paprsky nesoucí čtveřici černých hebrejských písmen JHVH, zapisujících Boží jméno (Jehova, Jahve) – takzvaný pentagram. K tomu lze připomenout, že trojúhelník je v křesťanské tradici vnímán jako ochranné Boží znamení, od 11. století se zřetelným vztahem k Nejsvětější Trojici. Na krajích vrchní římsy s pentagramem se po stranách nápadně tyčí dvě skoro nahé postavičky andílků, svírajících v rukou kladky. Podle lidové tradice se jedná o kladky z místních zlatodolů.

Boží poslové

Ideově ale i kompozičně sehrávají v našem oltáři důležitou úlohu andělé. Lze jich tu napočítat v různém provedení a velikostech celkem 32, 19 ve formě dřevořezeb, 13 namalovaných na oltářním obraze. Panuje přesvědčení, že andělé jsou postavy na pomezí božského a lidského principu. Stojí nejblíže člověku, jsou prostředníkem mezi ním a Hospodinem a slouží Bohu. Podle mínění církevních Otců asistují andělé při liturgii a jsou svědky modliteb věřících. V Novém zákoně andělé vystupují jako poslové boží a jako zvěstovatelé vykupitelského díla Kristova. Na našem oltáři je shledáváme v podobách roztomilých dětí, nebo jako krásné a urostlé mladíky, v „sedmém nebi“ pak v nadživotních postavách Cherubů u paty Božího trůnu.

Hlavní oltář kostela sv. Markéty v Kašperských Horách je domácím projevem baroka jako slohu neustálého pohybu a vzruchu. U tohoto díla se ukazuje konkrétní snaha tvůrců (ale i zadavatelů) přivádět diváka, respektive účastníka bohoslužeb, k vyšším – absolutním cílům, přibližovat Boha lidem skrze krásné věci stvořené. Oltářní retabulum v podobě otevřené nebeské brány je zde velkou uměleckou výzvou k setkání s Bohem, aktivní pozvánkou k věčnému „životu v plnosti“. Tyto v našem oltáři výtvarně tlumočené vzrušené mystické vize a pocity snad nejvýstižněji popsal český barokní poeta a spisovatel Bedřich Briedel (1619–1680) ve své básni Dychtění po nebi:

„Na ohnivém oltáři
láskou boží podpálený
vyletím k věčné záři,
budu všechen obnovený…
Kam půjdu, Bože jinám?
Do tvé velebnosti vskočím!“

Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy


Soubor ke stažení a popis následujících fotografií najdete zde.

O patronce svaté Markétě

Hlavní patronkou hlavního kostela v Kašperských Horách je vedle sv. Linharta legendární panna a mučednice sv. Markéta Antiochijská, jedna z nepopulárnějších světic středověku, ve východních církvích zvaná také Marina. Popravena stětím byla údajně za velkého pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána roku 304. Pocházela z Antiochie Pisidské v dnešním Turecku. Patří ke sboru 14 svatých pomocníků, spolu se svatou Barborou, Dorotou a Kateřinou Alexandrijskou tvoří čtveřici tzv. Hlavních svatých pannen „Virgines Capitales“, v Čechách je její svátek tradičně slaven 13. července. Markéta proslula svou neobyčejnou krásou. Z její legendy se dovídáme o tom, že jako velmi mladá se stala křesťankou. Protože byla velice krásná, vyhlédl si ji místní prefekt Olibrius. Když ho ale odmítla, nechal ji krutě mučit a nakonec popravit pro její nezlomnou věrnost křesťanské víře. Markéta bývá zobrazována s korunkou na hlavě, v ruce často svírá knihu, palmu a kříž, jejím atributem je také někdy věnec z perel jako narážka na to, že řecké slovo „margerites“ znamená perly. Nejznámějším atributem sv. Markéty je ovšem DRAK, symbolizující ďábla – Satana, se kterým se světice podle legendy vítězně utkala. Svatá Markéta je patronkou sedláků, ochránkyní horníků, panen, věrných manželek, kojných a rodiček, věřící ji vzývají především jako ochránkyni před démony. Část jejích ostatků získal český král Přemysl Otakar II. po vítězství nad Uhry v bitvě u Kressenbrunnu v den před svátkem sv. Markéty (12.7. 1260) od papeže Alexandra IV. K horlivým ctitelům sv. Markéty patřil také císař Karel IV. Francouzi si připomínají, že ke svaté Markétě se často modlila a s ní mysticky rozmlouvala jejich národní patronka svatá Jana z Arku.

Vladimír Horpeniak, Muzeum Šumavy