Šachty a štoly – hornické práce, Spannreifel
Na jižním svahu Liščího vrchu se dochovaly nejvýraznější stopy hlubinného dolování – šachty a štoly.
Šachty – jsou horní díla svislá nebo s mírným sklonem.
Štoly – jsou raženy jako chodby vodorovným směrem. Většina šachet a štol v tomto prostoru je středověkého původu.
Horníci pracovali s želízky, mlátky, špičáky a lopatami. Rozmanité sochory používali k páčení. Horninu změkčovali „sázením“ ohněm – svítili si hliněnými kahany.
Ve štolách se ruda nosila nebo vlekla v necičkách vydlabaných z jednoho kusu dřeva, vozila na kolečkách, později v důlních vozících. Pro transport v šachtách používali horníci okované bečky, okovy a vědra nebo měchy z volské kůže.
Pro dopravu břemen zdola vzhůru a obráceně se užívalo vrátků na ruční pohon, žentourů na pohon zvířecí silou nebo vodních kol. Vytěžený zlatonosný křemen se dál zpracovával v úpravnách. Drtil se ve stoupách a rozemílal ve zlatorudných mlýnech.
Čisté zlato bylo získáváno rovněž loužením pomocí rtuti procesem takzvaným amalgamace.
Podle zpráv kronikářů pracovalo na Kašperskohorsku za Jana Lucemburského 300 zlatonosných mlýnů.
Jak vypadala každodenní práce horníka hluboko pod zemí?
Představme si středověkého horníka, který vstupuje úzkou chodbou do podzemí. Čeká ho práce v chladu, vlhku a téměř úplné tmě, kterou prozařuje jen slabé světlo kahanu. Některé důlní chodby byly tak nízké, že se v nich horníci mohli pohybovat pouze v předklonu nebo po kolenou. Každý úder do tvrdé horniny vyžadoval značnou námahu a postup do nitra hory byl velmi pomalý.
Podle poznatků o středověkém hornictví mohl horník při ručním ražení chodby postoupit za šestihodinovou směnu jen o několik centimetrů. Při práci navíc otupil velké množství železných nástrojů, které se musely pravidelně ostřit v hornických kovárnách. Nebezpečí představovaly padající kameny, závaly, nedostatek čerstvého vzduchu i pronikající důlní voda. Každý návrat na denní světlo tak znamenal úspěšné zakončení další náročné směny.
Kdo byli permoníci a proč v ně horníci věřili?
S podzemním světem horníků byly odedávna spojeny také pověsti o tajemných bytostech – permonících. Podle hornických vyprávění šlo o drobné duchy žijící v nitru hor, kteří střežili nerostné bohatství. Někdy měli horníkům pomáhat a upozorňovat je na nebezpečí, jindy je naopak trestali za chamtivost, nepoctivost nebo neúctu k podzemí. Jejich přítomnost prý prozrazovalo tajemné klepání či jiné nevysvětlitelné zvuky.
Víra v permoníky byla rozšířena v hornických oblastech střední
Evropy, především v českém a německém prostředí. Horníci se však
nespoléhali jen na tajemné ochránce podzemí. Před nebezpečím a úrazy
hledali ochranu také u křesťanských světců. V Kašperských Horách byla
s hornictvím spojena zejména úcta ke svaté Markétě, patronce hlavního
městského kostela. Na jeho barokním oltářním obraze je dokonce zachycena
rodina místního havíře, která se ke světici modlí. Za pravděpodobného
ochránce zdejších zlatokopů je považován také svatý Mikuláš, jemuž je
zasvěcen zdejší gotický hřbitovní kostel. Zvláštní úctě se těšila
rovněž svatá Anna, patronka horníků, které je zasvěcena kaple
v sousedství kostela sv. Mikuláše.
6.1 Nákres těžby rud v šachtách a ve štolách, Jiří Agricola, Dvanáct knih o hornictví a hutnictví, 1556
6.2 Sázení ohněm, Jiří Agricola, Dvanáct knih o hornictví a hutnictví, 1556