Údolí Zlatého potoka – rýžování a úprava rudy, rozcestí u Zlatého potoka

Na severozápadním svahu vyvýšeniny Spannreifel najdeme systémy zasutých šachtic, jam a příkopů, kterými dávní horníci sledovali zlatonosné žíly při povrchu (pinky).

V údolí při Zlatém potoce (v prostoru dnešního hotelu Šumava) stával železářský hamr vyrábějící nářadí pro zlatodoly. Poblíž soutoku Zlatého potoka a Losenice pracovaly stoupy na drcení zlatonosného křemene a zlatomlýny. Propíráním písčitých náplavů, se zde též získávalo zlato technikou rýžování.

Zlato na Šumavě najdeme v tzv. primárních a sekundárních ložiskách. Primární ložiska jsou zlatonosné žíly v hlubinách země. Druhotná ložiska jsou zlatonosné říční usazeniny – náplavy vzniklé zvětráváním hornin a jejich naplavováním podél vodních toků. Z druhotných ložisek získávali lidé zlato procesem zvaným rýžování, což je rozrušování sypkých hornin proudem vody, který odděluje těžké nerosty od lehčích.

Nejstarším rýžovnickým nástrojem byla dřevěná mísa, v níž se zlatonosný písek propíral v proudící vodě. Ve středověku i v nověku se hojně používaly také rýžovnické splavy – nakloněné dřevěné desky buď se zářezy nebo příčnými latěmi. V prohlubních se usazovaly šupinky zlata, které byly výrazně těžší než písek.

Jaký byl rozdíl mezi rýžováním a těžbou zlata v dolech?

Rýžování bylo nejstarším a technicky nejjednodušším způsobem získávání zlata. Lidé při něm využívali zlato, které již příroda uvolnila z hornin a soustředila do náplavů potoků a řek. Nepotřebovali proto složité nástroje ani důlní zařízení. K práci jim postačovaly jednoduché pomůcky a přístup k vodě.

Hlubinná těžba byla naproti tomu mnohem náročnější. Horníci museli nejprve vyhloubit šachty a štoly. To obnášelo nutnost vytěženou zlatonosnou horninu dopravit na povrch a následně ji rozdrtit a rozemlít, aby z ní mohli získat zlato. Taková těžba vyžadovala značné finanční prostředky, technické vybavení i organizovanou spolupráci mnoha lidí. Na Kašperskohorsku se hlubinné dolování výrazně rozvíjelo od konce 13. století.

Podle čeho poznáme, že se někde rýžovalo zlato?

Po staletích rýžování zlata zůstaly v krajině zvláštní hromady písku, štěrku a kamení, kterým se říká sejpy, lidově také hrůbata. Vznikaly navršováním materiálu, z něhož už rýžovníci zlato získali. Někdy vytvářejí celé skupiny nízkých pahorků, mezi nimiž se nacházejí prohlubně, tůňky nebo pozůstatky vodních kanálů, kterými byla přiváděna voda k rýžovištím.

Sejpy dnes představují cenné památky na nejstarší období získávání zlata. V Pootaví se dochovaly na mnoha místech podél zlatonosných vodních toků. Archeologům a historikům pomáhají určit, kde lidé v minulosti rýžovali a jak rozsáhlá tato činnost byla. Jsou také dokladem toho, že těžba zlata měnila podobu krajiny dávno před vznikem hlubinných dolů.
 

3.1 Nákres zlatorudného mlýnu, Jiří Agricola, Dvanáct knih o hornictví a hutnictví, 1556

3.2 Nákres rýžování zlata za využití příhradového splavu, Jiří Agricola, Dvanáct knih o hornictví a hutnictví, 1556