Zlatonosný revír – novověká těžba, štola Bedřich

Největšího rozkvětu dosáhla těžba v kašperskohorském zlatonosném revíru za vlády Lucemburků. Nepřímo to dokládají četné panovnické výsady pro horní město, vznik obchodní komunikace tzv. Zlaté stezky, výstavba královského hradu Kašperk. Úpadek dolování nastal po skončení třicetileté války. Za celé 17. století bylo vytěženo pouze 100 kg zlata. V 18. a 19. stol. se dolovalo jen občasně. Oživení přišlo až v letech 1803–1816, kdy byly do Suchého vrchu raženy štoly Josef, Bedřich, Kristina a do svahu Friedlholz štola František.

Na počátku 19. a 20. století dochází k obnově hornické činnosti. Důkazem jsou poměrně dobře dochované štoly Bedřich a Kristina ražené v Suchém vrchu.

V letech 1916–1923 hornické práce obnovilo Kašperskohorské důlní těžařstvo. Do štol byl zaveden elektrický proud. Těžilo se pomocí pneumatických vrtaček a výbušnin.

Rovněž I. světová válka a výdaje s ní spojené vedly k obnově prací v letech 1916–1923. Množství vytěženého zlata za celou dobu dolování v revíru je odhadováno na 2–6 tun.

Do štoly Kristina byly v roce 1960 umístěny měřicí přístroje seismické stanice GFÚ ČSAV. Štola je 350 m dlouhá a má několik postranních ramen.

Jak dlouho horníci pracovali a kolik si vydělali?

Práce středověkých horníků byla mimořádně namáhavá a nebezpečná. Již ve středověku však existovala pravidla, která upravovala pracovní dobu a vztahy mezi horníky a provozovateli dolů. Významným dokumentem byl horní zákoník krále Václava II. z roku 1300, známý jako Ius regale montanorum. Ve středověkém českém hornictví se tak kromě jiného setkáváme s informacemi o šestihodinových pracovních směnách, jejichž konkrétní uplatňování se mohlo v jednotlivých revírech lišit.

Hornictví bylo odborným povoláním vyžadujícím zkušenosti, fyzickou zdatnost a značnou odvahu. Dobové prameny poskytují dílčí informace o tehdejších mzdách. Kolem roku 1500 si mohl horník v českých dolech za týdenní práci vydělat přibližně 12–18 pražských grošů. Přesné příjmy závisely na prosperitě a perspektivě důlní oblasti.

Dostávali středověcí horníci také mimořádné odměny?

Ano. Zajímavý příklad přináší archeolog Jiří Waldhauser. Ten upozorňuje na mimořádnou peněžní prémii z roku 1443, jejímž účelem bylo povzbudit horníky k většímu pracovnímu nasazení. Dobový pramen její smysl vyjadřuje slovy: „aby tím horníci hotověji k dílu byli“. Jde o pozoruhodný příklad toho, že motivace zaměstnanců finanční odměnou není pouze novodobým vynálezem.

Horníci se přitom museli vyrovnávat nejen s náročnou prací, ale také s rizikem úrazů a nemocí. Waldhauser v souvislosti s kašperskohorským hornictvím připomíná také snahy o zabezpečení horníků při nemoci nebo úrazu a pravidla pro ukončení pracovního poměru. I tyto skutečnosti ukazují, že hornictví bylo již před staletími organizovaným hospodářským odvětvím.
 

5.1 Horníci před chodem do štoly Kristýna, po roce 1916

5.2 Hornický karbidový kahan